V roce 2018 si Česká republika připomínala výročí 100 let od založení Československa. V rámci oslav proběhlo v Jindřichově Hradci slavnostní odhalení sochy legionáře a plukovníka legií v Rusku, Josefa Jiřího Švece (1883 – 1918). Realizace sochy ale proběhla způsobem, který z velké části zrcadlí aktuální problematiku v tvorbě veřejného prostoru u nás a svým extrémním pojetím ilustruje témata, se kterými se lze setkat i jinde, než v Jindřichově Hradci.  

Výsledek dlouhodobého projektu aneb „sochaři nebudou mít co žrát“ … sorry.

Jiří Novák, produktový specialista-3D tisk ve společnosti Elvira s.r.o,
(realizace rozmnoženiny pomníku plukovníka Švece) [1]

---

PLUKOVNÍK ŠVEC A OTAKAR FRANTIŠEK BIRMA

Ta již v okolí dnešních Švecových kolejí (dříve kasárna) za první republiky stála. Jejím autorem byl legionář a sochař Otto Birma (1892–1953). Birmovo více jak 3,5 metru vysoké dílo se ale do dnešních dní dochovalo pouze v částečné podobě, protože monumentální figurální socha československého legionáře nebyla pro nacistický, později i komunistický režim v rámci jejich politického boje a ideologie ve veřejném prostoru přijatelná. Socha tak byla zničena a dochoval se jen model. Od devadesátých let se v Jindřichově Hradci prosazovala myšlenka navrácení sochy na její původní místo. Sté výročí pro takový počin bylo skvělou příležitostí a město se tak rozhodlo vyčlenit finance a celou myšlenku návratu sochy na své původní místo podpořit.

VYROB SI SÁM

Na základě hesla „vyrob si sám“ městský úřad postupoval. Metodou 3D tisku měla být vytvořena nová kopie, zmenšenina původního kamenného pomníku. Kopie byla vytvořena díky sádrovému modelu, jež se převedl do 3D softwaru a následně vytiskl. Tiskové práce realizovala firma Tredi z Plané nad Lužnicí. Na dotaz „Proč se město rozhodlo využít technologii 3D tisku jako finální materiálové řešení? Jak k této technologii došlo, případně kde se inspirovalo?“ reagovalo město 1. 3. 2019 zastoupené panem Vladimírem Kramperou (vedoucí odboru rozvoje, Měú Jindřichův Hradec) následovně. „Návrh zhotovení sochy z plastu vzešel od Československé obce legionářské a byl dopracován ve spolupráci zadavatele a projektanta na základě existence modelu původní sochy“. To je ale v rozporu s vyjádřením Československé obce legionářské, která takové tvrzení v telefonickém rozhovoru popřela. Snaha obnovit památník zde od Československé obce legionářské skutečně byla. Již v 90. letech při rekonstrukci Švecových kolejí byla na základě této snahy na realizaci sochy vyčleněna finanční částka a prostor před vstupem. Rekonstrukci budovy tehdy projektovala jindřichohradecká architektonická kancelář H-Projekt, která s umístěním sochy počítala. Stavba se ale prodražila a v rámci škrtů se realizace sochy zrušila. Diskuse se otevřela znovu až k blížícímu se výročí. Jak Miloslav Sviták, který je jedním z hlavních iniciátorů, tak sekretariát Československé obce legionářské ale odmítají jakékoli další zapojení, či iniciaci technického provedení. S podobou sochy byli seznámeni až zpětně, kdy již vše bylo hotové.

Projektantem umístění sochy byl již zmíněný Ing. arch. Miroslav Hájek-H.projekt.Miroslav Hájek 15. dubna 2019 v telefonickém rozhovoru s autorem tohoto textu volbu zvoleného řešení objasňuje. H-Projekt realizoval studii, ve které potřeboval 3D model sochy. Aby byl model sochy ve vizualizaci pokud možno co nejvíce věrohodný, rozhodl se model v Muzeu Jindřichohradecka nascanovat 3D scannerem. Jak ale zjistil, muzeum takovou techniku nevlastní. To vedlo k pátrání, kdo by takový úkol zvládl. Oslovil tak firmu Tredi technology s.r.o., která sídlí v blízké Plané nad Lužnicí a 3D tiskem se přímo zabývá. Během konzultace firma Tredi technology s.r.o. nabídla, že vytvořený scan modelu je schopna také vytisknout ve velikosti cca 1,8 metru za cenu kolem 350 000,- Kč. Finanční odhad na provedení do tradičního materiálu (2 bloky hořického pískovce) v originální velikosti, se pohyboval mezi částkou 1 000 000,- Kč – 1 500 000,-. Přesné číslo si ak. soch. Ladislav Krninský, který pro město cenový odhad vyřizoval, bohužel nepamatoval. Kalkulace proběhla na základě telefonického rozhovoru se zaměstnanci kamenolomu. Řešení realizace 3D tiskem poté projektant Miroslav Hájek nabídl městu Jindřichův Hradec, které se ho ujalo. Návrh materiálového řešení byl takto přijat a realizován dle pravidel pro zakázky malého rozsahu. Osloveny byly 3 firmy, zakázku získala ta, která nápad iniciovala. Nyní na místě stojí 1,8 metru vysoký výtisk z ABS plastu, který je omítnutý a natřený žlutou barvou, aby výsledek evokoval pískovec. Původní záměr počítal s umístěním sochy na její původní místo v Janderově ulici. Od tohoto záměru se ale upustilo a socha se umístila před vstup do Švecových kolejí, kde se s ní počítalo již v 90. letech.

PROBLÉM SOCHAŘSKÝ

Velikost vytištěné sochy byla s největší pravděpodobností definována firmou Tredi s.r.o., která ji uzpůsobila rozměrům tiskáren, které měla k dispozici. Plocha, kterou mohla tiskárna obsáhnout byla 50 x 50 x 50 cm. Pokud by byla socha větší, musela by být složena z většího počtu segmentů, než je aktuálních šest. Představíme-li si ji vytištěnou 3D tiskem v původní nadživotní velikosti, cenová kalkulace by byla jistě mnohem vyšší. Cenový odhad na provedení do tradičního materiálu ale počítal právě s původními rozměry. Případná argumentace cenové výhodnosti 3D tisku tak ve výsledku ztrácí na významu.

Realizace sochařského díla, které je určeno pro užití ve veřejném prostoru vyžaduje odborný přístup. Při každé realizaci, musí sochař předem rozmýšlet, jaký bude zvolený finální materiál. Nehledě na to, musí se počítat s tím, že socha bude vystavena vnějším živlům, včetně vandalismu. Birma se specifickými potřebami musel počítat a tomu přizpůsobil i finální sochu. Pokud dílo realizujeme do jiného materiálu, než ve kterém bylo původně vytvořeno, narušujeme tím integritu původního díla. Přesto existují materiály, které dokáží původní materiál velice schopně imitovat. V sochařství jsou to například různé druhy pryskyřicí, které se často používají například v restaurátorství a jejich výhodou je právě věrná nápodoba. Plasty používané při 3D tisku mezi takové materiály ale zatím nepatří. Nehledě na to, zvolená technologie byla formou 3D tisku do ABS plastu. Tato technologie má své místo i v umělecké produkci např. na tvorbu modelů, které jsou jen mezikrokem k finálnímu řešení pro sochy v exteriéru. ABS a PSL plasty jsou totiž jako finální materiál do exteriéru z několika důvodů nepříliš vhodné.

Důvodem je například UV záření, kterému tyto plasty podléhají. Druhým důvodem je materiálová odolnost. Jak v případě sochy Švece vidíme, socha by byla svržena a zničena již po menším vyvinutí síly (socha se i po malém dotyku začne kývat ze strany na stranu). To se projevuje již nyní, po necelých 6 měsících od instalace, kdy jsou na omítce po celé soše viditelné praskliny. Houpání po dešti doprovází také znatelně slyšitelná voda, protože do sochy zatéká. Samotné omítnutí tisku je zarážející. Potírá se tím totiž hlavní výhoda 3D tisku – tvorba dokonalé kopie původního tvaru sádrového modelu. Omítnutím tisku všechny detaily mizí. Mizí ale také důvod, proč bylo dílo řešeno 3D tiskem, aktuální omítnutá podoba totiž mohla být řešena jakýmkoli jiným trvanlivějším sochařským způsobem. Důvod tohoto sebepopření je ale pravděpodobně jediný, ochrana plastu před povětrnostními podmínkami, či jen z estetického hlediska. Socha plukovníka Švece z plastu esteticky ve výsledku neobstojí. 

Město na dotaz, zda zvolený postup konzultovalo s odborníky, reaguje: „Obnova sochy byla konzultována s pracovníky památkové péče a s Československou obcí legionářskou.„ NPÚ ovšem na dotaz odborné konzultace reagovalo slovy Ing. arch. Naděždy Pálkové (vedoucí odboru péče o památkový fond) takto: Jelikož se nejednalo a nejedná o kulturní památku ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., vyjádřil se NPÚ ÚOP Č. Budějovice (ing. Hana Novotná) 11. května 2018 pouze k jeho umístění, neboť pozemek, kde měl být pomník postaven, se nachází v ochranném pásmu městské památkové rezervace Jindřichův Hradec. Navrhovaný záměr není v rozporu se zásadami památkové péče a jeho realizace je z tohoto ohledu, tedy ve vztahu k MPR J. Hradec a jeho ochrannému pásmu, možná. Na ostatní dotazy týkající se například stanoviska NPÚ pro zvolený postup, volbu materiálu, hodnocení celkového technické provedení a celkového dojmu, či přípustnosti v podobných situacích pracovat s odkazem autora NPÚ z důvodů nekompetentnosti neodpověděl a odkázal autora textu na konzultaci se soudním znalcem.

Technologicko-sochařské řešení tak nebylo s nikým kromě projekční kanceláře a firmy Tredi technology s.r.o. odborně řešeno. NPÚ ale v dopise uvádí, že „z principu podporuje rehabilitaci a rekonstrukci historicky a objektivně doložených hodnotných úprav staveb, maleb nebo sochařských děl. Podmínkou je, že zamýšlená realizace nebude mít dopad na další památkové hodnoty (například daného území) a že je podložena výsledky relevantního průzkumu, zejména restaurátorského, archivního a ikonografického.“ Takový restaurátorský průzkum ale pravděpodobně nebyl realizován, protože zvolený postup tomu odporuje a město by ho v odpovědi zmínilo.

Dostáváme se tak k otázce možných oprav. Restaurování poškozené sochy z omítnutého ABS plastu, si na rozdíl od restaurování tradičních materiálů nedovedu reálně představit. Data ale město již vlastní. V nadsázce tedy lze říci, že poté, co se socha poničí, necháme vytisknout další a poškozená socha se vyhodí. Otázka případné reklamace je také nejasná. Pokud výtisk po 6 měsících již praská, kdo je za situaci odpovědný? Firma, která sochu vytiskla? Nebo byla socha vytištěná profesionálně a za situaci může ten, kdo jí umístil ven? Nebo člověk, který se o ni opře, až materiál bude natolik unavený, že praskne? Nebude výhodnější nascanovat i ostatní hradecké sochy, a místo investic do nákladných a odborných oprav, na místa osadit jejich vytištěné rozmnoženiny?

Dle doporučení NPÚ jsem kontaktoval soudního znalce na obor výtvarné umění, Mgr. Hanu Dobešovou. Na základě vizuálního posouzení a dodaných informací paní Hana Dobešová potvrdila, že se nejedná o výtvarné dílo a jako objekt je výtisk plk. Švece naprosto bezcenný. „Na takový objekt by Vám žádný soudní znalec znalecký posudek neudělal.“ Konstatovala Dobešová v rozhovoru. Ve výsledku je tedy investice, která dosáhla 780 000,- Kč mírně šokující. Výsledná částka byla investována do naprosto nehodnotného kusu plastu.

PROBLÉM ETICKO PRÁVNÍ

Dalším rozporuplným tématem jsou finance. Do médií město Jindřichův Hradec uvolnilo informace o uvažovaných částkách pro navrácení sochy na její původní místo. Stanislav Mrvka (starosta města), pro Jindřichohradecký Deník 9. ledna uváděl částku 1 500 000,- Kč.  Pomníku nakonec byla vybrána jiná lokalita i rozpočet. 11. listopadu, kdy bylo dílo již hotové a městu celkové náklady známé, uvádí místostarosta Bohumil Komínek do médií mylné informace. „Výroba sochy včetně úprav plochy okolo ní stála zhruba 300 tisíc korun.“ Vladimír Krampera ale v odpovědi ze dne 1. 3. 2019 uvádí, že „cena tisku byla 400 tis. Kč včetně DPH, celková cena akce 780 tis. Kč včetně DPH.“ Otvírá se tak otázka, zda 780 000,- korun za realizaci, jež po půl roce vykazuje známky poškození je adekvátních? Odborný přístup a kvalitní kopie v nadživotní velikosti vycházející z původního díla by jistě stála více, ale přinesla by dlouhotrvající užitek. Zvolené technologické řešení ale přineslo pouze ostudu a posměch. Otázka navrácení sochy je zde bezmála 30 let. Z realizace je ale cítit spíše časová tíseň z důvodů plánovaných oslav, než trpělivá příprava. I to se jeví jako možný faktor zvoleného řešení, které je oproti tvorbě klasickým způsobem, rychlejší.

Na celé realizaci je poměrně zarážející fakt, s jakým postojem se k dílu přistupovalo. Již samotná idea kopie modelu je dle mého názoru zcestná. Model má jasně danou funkci, kterou má jako objekt splňovat. Model nemůže být prezentován jako finální dílo ve veřejném prostoru. Nasnímáním a pouhým technicistním zvětšením modelu vzniká simulakrum, které se jen jeví býti finální sochou. Ve skutečnosti se ale stále díváme na model, jenž tomuto vystavení neměl být určen. Zničený Birmův originál totiž zcela jistě obsahoval celou řadu realistických detailů, jež nám tato zvětšenina jednoduše není schopna poskytnout. Zvláště pak přetřeme-li ji další vrstvou omítky.

Budeme-li na dílo hledět na základě posouzení dle zákona č. 121/2000 Sb., (AZ –autorský zákon), najdeme zde několik paragrafů, které se aktuální situace týkají. Na dotaz, zda se řešila nějakým způsobem otázka autorských práv autora původní žulové sochy, město slovy Vladimír Krampery reaguje: „Vzhledem k tomu, že byl využit model v majetku Muzea Jindřichohradecka, další otázky se neřešily.“ Takový přístup ale není v případě s nakládáním s dílem akceptovatelný. Socha představuje dílo dle § 2 odst. 1 AZ a je tedy chráněna autorským zákonem. I v případě, kdyby vlastník právo na rozmnoženinu měl, nemůže ji pořizovat dehonestujícím způsobem, jak se tomu stalo v tomto případě. Komentář k ustanovení § 11 AZ stanoví, že „Mezi osobnostní práva autora patří právo na nedotknutelnost díla. To znamená, že bez svolení autora nemůže nikdo jakkoli zasahovat do díla (změnit je nebo zpracovat, ale zřejmě také zařadit do souboru a spojit s jiným dílem). Uživatel díla pak za žádných okolností nesmí snižovat hodnotu díla, a to ani jde-li o oprávněné užívání. To znamená, že ani oprávněný uživatel nesmí dílo užívat dehonestujícím způsobem, nesmí docházet k jeho znetvoření, zkomolení a podobně.“[2]

Zda dílo skutečně dehonestováno bylo, by mohl určit pouze soud. V takovém případě by Birmovo dílo muselo být chráněno dle zákona a podnět by musela podat osoba autorovi blízká či kolektivní správce.

MUZEUM JINDŘICHOHRADECKA

Dílo, které bylo pro účel scanování využito, leží ve sbírkách Muzea Jindřichohradecka. Role muzea je v tomto případě jasná. O díla a předměty, jež jsou jeho součástí, se má s náležitou péčí starat. Jejich stanovisko k celému problému se tak zdá důležité. Role Muzea Jindřichohradecka se v celé věci vyskytuje pouze ve formě poskytnutí modelu pro 3D scan. Dalším způsobem se podle mailového vyjádření PhDr. Jaroslava Pikala (ředitel Muzea Jindřichohradecka) Muzeum v celé záležitosti neangažovalo. „Předesílám, že nejsem právník; práva autora jsou pro muzeum samozřejmě důležitá, a pokud muzeum realizuje rozmnoženiny nějakého díla, tak si tuto otázku hlídá; zda autor rozmnoženiny modelu sochy plk. Švece či zadavatel tento problém řešili, nevím.“ Odpovídá Jaroslav Pikal na otázku zda je autorské právo a užití díla umělce, jehož díla muzeum schraňuje, pro muzeum podstatné. Tato navzájem se vylučující odpověď ale upozorňuje na fakt, že povolené vytvoření rozmnoženiny nebylo jakkoli právně řešeno a Muzeum se v tomto konkrétním případě spoléhalo na neerudovaný postup Měú Jindřichův Hradec. V celém procesu se tak nekladl žádný důraz na ochranu duševního vlastnictví autora. Instituce, která dílo má ve své péči a vlastnictví měla takový dohled vyžadovat a v případě, kdy by usoudila, že výsledek jde proti zájmům autora, poskytnutá data ze 3D snímání nepovolit k užití. V opačném případě to znamená, že se o výsledek Muzeum Jindřichohradecka buď z různých důvodů nezajímalo, nebo s ním bylo spokojeno. Posuzovat vhodnost užití dat ze 3D scannu je pro muzeum nadstavba. I od regionálního muzea by se ale dala očekávat.

Pokud vezmeme v úvahu všechny zainteresované strany, je právě Muzeum Jindřichohradecka ten, kdo byl v celém procesu, společně s NPÚ, tím nejerudovanějším a kdo na chystané nakládání s cizím dílem měl upozornit, případně město odkázat na nutnost odborné spolupráce. Doporučující stanovisko by Muzeum Jindřichohradecka zcela jistě bylo schopno poskytnout. Erudovaných odborníků má tento ústav dostatek. Problém zde byl ale nejspíš takový, že se na takové stanovisko asi ani nikdo nezeptal.

V této situaci nelze také přehlédnout politické pozadí. Zřizovatelem Muzea Jindřichohradecka je kraj, který aktuálně řídí Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), jež je i hlavní koaliční silou v Jindřichově Hradci a reprezentuje ji starosta města (a jíž je členem i ředitel Muzea Jindřichohradecka). Postavení se proti zadání, jež město požadovalo, by tak jistě přineslo problémy, o které nikdo nestojí. Tato teze se ale zakládá na pouhé domněnce, nicméně se jistě nabízí jako relevantní argument.

SOUTĚŽ?

Legionářský sochař Otto Birma, ani plukovník Švec si takové jednání zcela jistě nezaslouží. Nezaslouží si to ani veřejný prostor Jindřichova Hradce, který je takovými zásahy degradován a degraduje tak vnímání všech, kteří ho využívají, protože se takové jednání stává normativním. Po studiu celého procesu je jasné, že hlavní chybou, kterou celé řízení postrádalo, byla absence odborníka, který by s podobným řešením měl zkušenost a mohl tak poradit, jak postupovat. Odborníka, jemuž by bylo nasloucháno.

Kdyby město zvolilo tradiční postup a nechalo vytvořit napodobeninu, která by vycházela z dochovaných zdrojů, zachovala by původní rozměry i materiál, i v takovém případě by realizace sochy byla diskutabilní, ač možná z řemeslného pohledu dobře zvládnutá. Výsledkem by byla socha, která s původním dílem má společného jen málo. Iluze. Otvírá se tím otázka, zda má vůbec smysl obnovovat původní sochu, která již byla nenávratně zničena a jejíž dokumentace je omezená a v daném místě ani nemá upevněnou historickou tradici, protože byla původně umístěná jinde.

Prostor původního umístění pomníku v Janderově ulici je z pohledu historie města ve 20. století jedním pro sochy nejvíce exponovaným místem ve městě. Jen za poslední století se na tomto místě vystřídaly již tři sochařské realizace. V roce 1912 zde byl odhalen pomník 75. pěšího pluku. Ten byl posléze odstraněn a přesunut na nový městský hřbitov na Vídeňské ulici. Nahrazen byl sochou plukovníka Švece. Na stejné místo byla nakonec přemístěna politicky přijatelná busta Bedřicha Smetany, kterou roku 1954 vytvořil sochař Josef Bílek (1896-1978) a která je na tomto místě dodnes. Z historie tohoto prostoru je tak patrné, že si zaslouží citlivější přístup, než jaký mu je aktuálně poskytován. Pokud jsme skutečně přesvědčeni, že o dílo upomínající odpovědnou formou plukovníka Švece stojíme (aktuální řešení takovému přesvědčení spíše nenasvědčuje), neměl by se zde dát prostor pro aktuálnější řešení, než jakým je vytvoření iluzorní rozmnoženiny? Vypsání otevřené umělecké soutěže na novou podobu Švecova pomníku s odbornou účastí a komisí a s adekvátní odměnou je právě takovým krokem.

---

[1] NOVÁK, Jiří, Výsledek dlouhodobého projektu aneb „sochaři nebudou mít co žrát“ … sorry, Facebook [online] 26. října, 2018, [cit. 2019-01-30]. Dostupné z: https://www.facebook.com/groups/3dtisk/permalink/1142423699248050/

[2] CHALOUPKOVÁ, Helena. Autorský zákon: komentář. 5. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-671-5.