Je to i tvůj PRŮVODCE

Jindřichův Hradec vznikl původně jako středověká osada se šlechtickým sídlem, jehož vlastníky byli postupně páni z Hradce, rod Slavatů a Černínové z Chudenic. Město se již v průběhu středověku stalo důležitým oblastním centrem kultury a umění, církevního života, obchodu a řemesel. Jednou z jeho předností bylo, že leželo na tehdejších důležitých obchodních stezkách směřujících do Rakous. Páni z Hradce zastávali důležité úřady v Českém království, dokázali tak ve 14., ale zejména v průběhu 15. a 16. století vyjednat mnohá privilegia, díky nimž se město stále rozrůstalo a bohatlo. Toto období je zlatým věkem Jindřichova Hradce a výrazně také ovlivnilo jeho podobu, která se dochovala do současnosti. Důležitý podíl na formování tváře města měli také jezuité, kteří sem přišli již v roce 1594. V letech 1773 a 1801 zasáhly město největší požáry v jeho dějinách, kvůli nimž bylo mnoho domů poničeno a v průběhu 19. a počátku 20. století obnovováno. Podoba jednotlivých staveb je tak mnohdy poznamenána těmito dostavbami či opravami. Architektonický charakter historického jádra Hradce určuje původní středověká uliční síť. Díky neprozřetelnosti tehdejší městské samosprávy se rozvoj města v 19. století pozastavil, jelikož nemělo tolik důležité přímé železniční spojení s průmyslovými centry. Jindřichův Hradec se z toho důvodu ve 20. století rozrůstal velice pomalu, nejvíce po 2. světové válce, kdy byla postavena panelová sídliště na jeho okrajích. V samotném centru dříve okresního města vznikaly v průběhu 20. století zejména úřední a školní budovy, méně pak obytné domy. To je také důvod, proč Jindřichův Hradec, jehož centrum je od roku 1961 městskou památkovou rezervací, velice zřídka figuruje v přehledech české moderní architektury.

Nyní v ruce držíte mapu, která se zaměřuje právě na ty nejdůležitější jindřichohradecké architektonické památky 20. století a jejich autory, ale také na monumentální sochařskou tvorbu. Mnohdy, až na výjimky se nejedná o ikonické městské stavby nebo skulptury. Moderní architektura i sochařství jsou zde roztroušeny v různých městských čtvrtích. Rozhodli jsme se proto tuto mapu koncipovat jako souhrn jednotlivých zastávek, ačkoliv vycházíme z procházek městem, které jsme v průběhu let 2017−19 jako iniciativa Je to i tvoje město pro veřejnost organizovali. Každý si tak může vybrat zajímavé lokality a propojit si je podle svého uvážení. Z různých důvodů se do mapy nevešly všechny příklady architektury a pomníkové tvorby 20. století, avšak snažili jsme se zařadit ty nejvýznamnější.

Odkaz ke stažení: ZDE

1.) Vily „Pod Jakubem“, 1988 (projekt), 1990 (realizace), Jiří Střítecký (1954−2012)
Rodinné domy s ambicí
Dva párové rodinné domy byly jedněmi z prvních staveb v lesoparku pod kostelem sv. Jakuba. Progresivního postmoderního architekta mnoha jazyků, jenž později spolupracoval na bezpočtu developerských projektů (polyfunkční centrum Anděl, Praha – obchodní dům a autobusové nádraží Mercury České Budějovice, Stará celnice na nám. Republiky v Praze atd.), oslovily na základě kamarádských vazeb dvě spřátelené rodiny, a ačkoliv je vnější vzhled obou domů téměř identický, vnitřní uspořádání jsou zásadně individualizovaná na míru oběma rodinám. Dispozice jsou v obou domech nečekaně velkorysé a vzdušné i díky vnitřní sloupové konstrukci. Maximum bylo věnováno společným obytným prostorům, soukromé ložnice jsou redukovány na praktické minimum. Jde o tvarově archetypální, převýšené stavby postavené v prudkém svahu na kompaktním půdoryse, které zaujmou výraznými vysokými štíty, uprostřed s rizality. Kompaktní domy jsou usazeny na velmi malých pozemcích (každý asi 400 m2). Navzdory tomu se architektu podařilo přesvědčit stavebníky, aby věnovali předprostor domu veřejnému lesoparku. Stavby jsou tak svými štíty orientovány přímo k cestě, neodděleny plotem či jinou bariérou, a stojí de facto přímo v parku. Disproporce malých pozemků a vysokých domů proto naprosto zaniká. Barevnost fasády je střídmá v postmoderním duchu, převládá bílá a na okenních a dveřních rámech červená s modrou. Obě stavby působí téměř sakrálním dojmem, což je v interiérech podpořeno i vertikálně otevřenými halovými obytnými prostory. Podmínkou architekta v tomto případě bylo, že zadavatelé nebudou do navržené podoby druhotně zasahovat.

2.) Evangelický kostel, Bratrská 129/IV, 1906, Matěj Blecha (1861–1919)
Jediný kostel 20. stol. ve městě
Společně s obřadní síní židovského hřbitova [38] je jindřichohradecký evangelický kostel jedinou církevní památkou vzniklou po roce 1900. Potřeba vybudovat evangelickou modlitebnu s veškerým zázemím pro místní komunitu přišla záhy poté, co byla v Jindřichově Hradci zřízena evangelická kazatelská stanice. Na stavbu kostela vznikla sbírka, přičemž největší pomocí byl peněžní dar manželů Třebických a továrníka Singera, jenž poskytl parcelu za zlomek její odhadní ceny. Co se týče jeho podoby − osloveni byli dva architekti – Jan Kotěra a o deset let starší a tehdy zkušenější Matěj Blecha. Blechův projekt nakonec vyhrál, jelikož byl méně nákladný. Matěj Blecha pocházel z rodiny architektů a stavitelů a ve své době byl nepřehlédnutelnou osobností, která určila tvář mnohých pražských ulic. V té době měl za sebou také několik realizací sakrálních staveb, včetně evangelických kostelů (Chvaletice, Kladno, Nymburk). Jindřichohradecký kostel, jehož tvarosloví mísí tehdy oblíbené folklorní prvky se secesním umírněným dekorem a historizujícími architektonickými citacemi, byl postaven v rekordním čase od dubna do září roku 1906. Fasádě vévodí převýšená věž akcentující hlavní vchod, jenž vede do předsíně. Samotná modlitebna je halový prostor prostý bohaté výzdoby. Interiér je obohacen pouze nástěnnými mozaikami, nad oltářem s ikonografií milosrdného Samaritána a citací Písma svatého (L, 10:27). Ve své době se jednalo o nejmodernější stavbu ve městě.

3.) Mezinárodní sochařské žulové sympozium Jindřichův Hradec, 1997−2000
The Rolling Stones
Devadesátá léta minulého století přinesla řadu uvolnění, lidé mohli začít podnikat, cestovat, ale také svobodně tvořit a přemýšlet. Všechny tyto podmínky dovolily realizaci čtyř sochařských sympozií, která v Hradci zanechala téměř dvě desítky realizací ve veřejném prostoru [3a]. Navázalo se tak na žulová sympozia v Milevsku pořádaná od r. 1992. Mezi autory můžeme najít umělce lokální (Zdena Skořepová, Tomáš Franta), ale i ty na umělecké scéně více etablované (Pavel Opočenský, Jiří Kačer). Svá díla zde vytvořili také umělci z Japonska (Shinji Sakai, Keiji Yamaya, Noriko Onodera), Německa (Erich Reischke, Stefan Schulz) nebo Rumunska (Nicolae Ionescu) a Litvy (Saulius Vaitiekunas). Do veřejného prostoru se tak dostala řada současných děl, kterým se v naprosté většině musí přiznat velmi zdařilé umístění. Po posledním ročníku v roce 2000 se pořádání žulového sympozia přesunulo do Ostravy.

4.) Gymnázium Vítězslava Nováka, Husova 333/II, 1923, Bedřich Bendelmayer (1872−1932)
Solidní vzhled a poctivost
Do roku 1923, kdy byla dokončena nová gymnazijní budova, sídlila tato vzdělávací instituce v prostorách bývalého jezuitského semináře, kde se nyní nachází expozice Muzea Jindřichohradecka. Tyto prostory již nemohly vyhovovat svému účelu, a tak československá vláda zafinancovala téměř sedmimilionovou stavbu, jež byla postavena na pozemku uvolněným městem. Gymnázium tak leží v klidové zóně vedle městských sadů a společně s pozdější Obchodní akademií [6] tvoří jakýsi studentský kampus. Pro projekt gymnázia byl osloven Bedřich Bendelmayer, jenž byl znám jako architekt a projektant historizujících staveb, později tvořil v secesním stylu. Po vzniku Československa v roce 1918 projektoval několik veřejných budov nebo bankovních domů. Budova školy je v jeho portfoliu poměrně ojedinělou stavbou, která se projevuje velice umírněným až konzervativním tvaroslovím, oproštěným od zbytečných ornamentálních prvků. Bendelmayer kladl důraz zejména na poctivý a solidní vzhled budovy, přičemž užíval tradičních materiálů. Průčelí budovy je mohutné a stejně jako zbytek stavby je charakterizováno lineárním členěním okenních říms. Důraz je kladen na hlavní vchod z Husovy ulice, jenž je rámován pilastry a korunován balkonem. Je na něj přístup z rozměrného lunetového okna. Po stranách budovy se nachází obytný dům ředitele a tělocvična. Ze zadního traktu, kde se nacházejí učebny, pak vystupuje těleso rozměrné posluchárny s půlkruhovým půdorysem. Výrazná je též mansardová střecha s observatoří. Budova byla moderně zařízena a kromě již zmíněných součástí bylo pamatováno i na rozměrnou knihovnu s ochozem, jež se nachází v prvním patře, nebo na bohatě vybavené fyzikální, chemické nebo biologické laboratoře. Gymnázium prošlo v letech 2009−10 rekonstrukcí, v rámci níž byly zřízeny další posluchárny v podkroví a přistavěna vnější schodišťová a výtahová šachta, jež není ničím architektonicky zajímavá.

5.) Vila Edvarda Lederera, Pražská 100/II, 1904, Otakar Novotný (1880−1959)
Komplexně navržená vila
Přestavbu domu v Pražské ulici zadal významný jindřichohradecký advokát Edvard Lederer architektu Otakaru Novotnému. Žák Jana Kotěry nebyl tehdy ještě příliš známý, ovšem později se stal jedním z nejvýraznějších tvůrců své generace, navrhoval např. slavný dům pro Spolek výtvarných umělců Mánes na Masarykově nábřeží v Praze. V našem městě navrhl vilu anglického střihu. Využil zde nepravidelností původního objektu a hlavní vysoký rizalit průčelí asymetricky umístil do uliční fasády. Ačkoliv se jedná o ranou práci Otakara Novotného, která není pro jeho architektonický výraz typická, jde o komplexní dílo navržené od celku k detailu včetně velkorysých interiérů a nábytku. I zde bychom mohli hledat anglický vliv a podobnosti s nábytkovým designem Charlese Rennieho Mackintoshe. Do zahrady je dům orientován salla terrenou (krytou venkovní terasou typickou pro renesanci) a dominantním balkonem vystupujícím z podkroví. Pojednána je i samotná zahrada, jež kaskádovitě prostupuje až k dnešní (tehdy neexistující) Miřiovského ulici. Dům byl v nedávné době citlivě rekonstruován a je v soukromém vlastnictví.

6.) Obchodní akademie T. G. Masaryka, Husova 156/II, 1931, Antonín Mečíř
Do města se dostal purismus
Jedná se o první z dvojice nových školních budov navržených Antonínem Mečířem. Nová objemná budova vstupuje do prostředí původních přízemních domů a úzkých uliček. Proto škola svým kratším křídlem půdorysu L předstupuje a do ulice umisťuje nižší domek školníka. Delší křídlo už ovšem hrdě nasazuje výšku hodnou školní budovy s moderními puristickými ambicemi. Strohá vysoká fasáda do Husovy ulice s okny řazenými do dlouhých linií v šambránách postrádá jakýkoliv ornament. Dekor a symboliku tak nese pouze portál v ustoupené hmotě nároží, jemuž vévodí socha římského boha obchodu Merkura od místního sochaře Václava Neubauera, který se podílel také na pomníku Mistra Jana Husa [9]. Ani v interiéru dům nezapře ambice modernity, jež se projevuje v broušeném terazzu na podlahách, dlouhých pobytových chodbách plných světla nebo kamenném schodišti doplněném nautickým trubkovým zábradlím. Ke cti dnešku slouží citlivě zrekonstruovaná fasáda s novými okny, pouze střešní nástavba školníkova domu dnes nepůsobí zcela citlivě k původní architektuře domu.

7.) Socha plk. Švece, Janderova ulice, 1925, (zničen), Otakar Birma (1892–1953)
Znevážený hrdina
Otakar František Birma byl akademickým sochařem, absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Roku 1916 byl zajat na ruské frontě a zařazen do čsl. vojska. Zúčastnil se bitvy u Zborova. Věnoval se převážně tvorbě legionářských pomníků a portrétů. Jeho monument upomínající plk. Švece byl vysoký zhruba 3,5 metru. Během nacistické okupace se dílo podařilo zachránit, zkázu ale dokončil režim komunistický, pro který byla upomínka na legionáře stejně nepřijatelná. Na místo Švece zde byl umístěn Bedřich Smetana [8] a jediné, co po původní soše zůstalo, bylo několik fotografií a dva modely uložené v Muzeu Jindřichohradecka. Další jeho dílo lze zhlédnout v Českých Budějovicích, kde byl v roce 2013 zrekonstruován a znovu osazen Zborovský pomník (Mánesova ulice). V roce 2018 se o podobný čin pokusila i radnice Jindřichova Hradce, když se rozhodla uctít 100 let od vzniku republiky znovuosazením sochy. Bez odborného vedení ale zvolila poměrně netradiční postup a nechala celou sochu vytisknout 3D tiskárnou. Výsledkem je karikatura Švece, ale i monumentu samotného. To vše za necelých 800 000 korun.

8.) Busta Bedřicha Smetany, Janderova ulice, 1954, Josef Bílek (1896−1978)
Politicky přijatelný Smetana
Josef Bílek byl autorem zejména figurálních a portrétních památníků. Vystudoval Vyšší odbornou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a pražskou UMPRUM u Bohumila Kafky. Spolek Přátelé starého Jindřichova Hradce dal v 50. letech 20. stol. podnět k úpravě veřejného prostoru naproti bývalému pivovaru a za 7000 korun objednal u Josefa Bílka poprsí Bedřicha Smetany. Dílo následně spolek předal městu. Busta byla umístěna na Balbínově náměstí (dříve ulice Bedřicha Smetany) [8a] a později přenesena do Janderovy ulice [8b]. Tento prostor je z pohledu dějin 20. století pro sochy nejvíce exponovaným místem ve městě. Vystřídaly se na něm již tři sochařské realizace. V roce 1912 zde byl odhalen pomník 75. pěšího pluku. Ten byl posléze přesunut na nový městský hřbitov ve Vídeňské ulici a nahrazen sochou plukovníka Švece [7]. Po destrukci této sochy byla na stejné místo nakonec přemístěna zmíněná busta, která komunistům na rozdíl od Švece nevadila. V současnosti není toto místo příliš exponované a zasloužilo by si revitalizaci, jež by mu navrátila původní důležitost.

9.) Socha Jana Husa, Husovy sady, 1923, Jan Vítězslav Dušek (1891−1966), (Václav Neubauer)
Asketický Hus
Jan Vítězslav Dušek absolvoval v roce 1909 sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Během I. světové války působil u 75. pěšího pluku, jenž je spojen s Jindřichovým Hradcem. V roce 1920 odešel do Tábora. Roku 1921 začal studovat na pařížské Académie de la Grande Chaumière u profesora Émile-Antoine Bourdella, žáka Augusta Rodina. Dušek po sobě zanechal rozsáhlé sochařské dílo, s nímž se nejčastěji setkáme na Táborsku. Socha Jana Husa, kterou realizoval pro Jindřichův Hradec, je nejmonumentálnějším dílem ve městě. Při hrubých pracích mu na díle vypomáhal místní sochař Václav Neubauer. Dílo představuje protestantsky idealizovanou figuru Mistra Jana Husa, silně evokující postavu Krista. Podle některých dobových pramenů se usuzuje, že Husova skutečná podoba byla ovšem spíše opačná. Prostorové řešení parku a umístění monumentu se vzájemně doplňují a vytvářejí tak jednotný celek. Je otázkou, zda při plánované revitalizaci parku bude toto spojení nadále respektováno. Dušek sochařsky vyzdobil i bývalou budovu soudu [14] a upravil Pomník padlým vojínům 75. pěšího pluku, kde jeho sokol nahradil rakouskou orlici.

10.) Vila Emilie a Oldřicha Kolínových, Na Hradbách 36/I, 1932−33, Antonín Mečíř
Poctivá modernistická klasika
Monumentální vila manželů Emilie a Oldřicha Kolínových, ležící na městských hradbách v samém cípu Husových sadů, vděčí za své rozměry nařízení památkové komise, která doporučila zachovat půdorys původní historické stavby. Mečíř, jenž byl v té době v Jindřichově Hradci etablovaným architektem veřejných budov, navrhl tvarově jednoduchý, vysoce reprezentativní dům s hlavním vstupem ze sadů, jenž nese rysy purismu i funkcionalismu. Hlavním tvarem zůstává krychle, k níž jsou aditivně přiřazeny další části budovy, u nichž se střídají pravoúhlé a oblé tvary. Ústředním prostorem domu je obytná hala obložená exotickým dřevem se schodištěm vedoucím do pokoje pro služebnictvo, který se projevuje jako drobnější kubický tvar na střeše domu. Světlo je do haly vnášeno rozměrným oknem, které je hlavní dominantou vstupní fasády. Z haly je přístupný salon, jenž má balkon s výhledem na zámek a údolí řeky Nežárky. Dům sloužil kromě bydlení také jako ordinace primáře Kolína, jež byla komunikačně oddělena od obytných prostor a byla na svou dobu moderně vybavena (rentgenová místnost). Po druhé světové válce byla vila zkonfiskována a až do devadesátých let, kdy ji rodina stavitelů restituovala, sloužila jako jesle.

11.) Památník Šoa, Zakostelecké náměstí, 2017, Vladimír Krninský (*1951)
22. květen, 1942
Dílo zde uvádíme i přesto, že vzniklo ve 21. století, a to kvůli jeho symbolické hodnotě a zároveň ostrým sporům, které mezi občany vyvolalo [11a]. Formálně jde o práci spíše konzervativního charakteru, které pomocí jednoduchých leštěných žulových bloků dává dohromady Davidovu hvězdu, z níž vyrůstá lípa v podobě menory. Jednoduchý nápad byl v původním plánu určen i jako místo odpočinku kolemjdoucích. Poklidné místo však obyvatelé okolních domů uhájili a díky nim je nyní památník, jenž měl vejít v přímý kontakt s příchozími, oddělen od okolí širokým záhonem, přes který se k němu nelze dostat. Autorem památníku je akademický sochař a restaurátor Vladimír Krninský. Dílo je připomínkou původních židovských obyvatel Jindřichova Hradce, kteří byli 22. května 1942 odvlečeni společným transportem do koncentračního tábora Terezín. Krninského restaurátorské práce je možné vidět například v kapli svaté Máří Magdaleny nebo přímo na sousoší Nejsvětější Trojice. Zmínit lze také bustu Marie Teinitzerové na domě bývalé gobelínky. [11b]

12.) Fontána, Masarykovo náměstí, 2008, František Häckel (1937−2011)
Zpátky do budoucnosti
Häckel se jako absolvent pražské UMPRUM během svého života věnoval převážně restaurátorské práci. To mu ale nebránilo v občasné autorské tvorbě. Fontána na Masarykově náměstí je jeho posledním realizovaným dílem ve veřejném prostoru. Při tvorbě návrhu vyšel ze svého staršího díla, žulové kašny umístěné uprostřed křižovatky v pražské Libni (1983). Ač hradecká skulptura vznikla v roce 2008, snadno bychom ji zařadili po bok libeňské předlohy do osmdesátých let. Dílo esteticky zapadající do konce normalizace má sice své nesporné kvality, avšak v samotném historickém centru obklopené problematickou architektonickou úpravou Masarykova náměstí působí spíše nepatřičně. Autorským záměrem navíc bylo doplnit tuto fontánu osmimetrovým monolitem T. G. Masaryka, jehož návrh v roce 2010 darovala jindřichohradeckým členům ČSSD. Návrh však zůstal pouze v ideové rovině. Jako příklad jeho figurální tvorby můžeme uvést sousoší Tři Grácie (1984), které najdeme v Jabloňové ulici na Praze 10.

13.) Městská spořitelna, Klášterská 139−141/II, 1936, Josef Filsak (datace nedohledána)
Historismus ve stínu moderní architektury
Neoklasicistní budova stojí na místě původně tří řadových domů a je výsledkem stavebního boomu, který Jindřichův Hradec v době první republiky zažíval. Klášterská ulice se tehdy proměnila ve výstavní bulvár, který známe dnes. Dům městské spořitelny zařazujeme do našeho výběru zejména z důvodů dobového architektonického kontextu. Ve stejném roce, jako tato eklektická historizující budova, byla např. realizována puristicky elegantní a strohá Živnostenská škola [15] architekta Mečíře, nedaleká Obchodní akademie [6] je dokonce o 5 let starší. Navzdory moderním architektonickým tendencím je Filsakova spořitelna svědkem, že ve městě tehdy byla stále poptávka po historizujících stavbách, které z dnešního pohledu můžeme označit za čistý anachronismus.

14.) Soudní budova (dnes policie), Nádražní 567/II, 1929, Antonín Mečíř
Nová instituce pro Nové město
Budovu okresního soudu navrhl Antonín Mečíř na sklonku dvacátých let jako důstojnou instituci, která jistě formuje tvář rostoucího okresního města. Hlavní monumentální průčelí definuje centrální souměrnost a střídmé užití historizujících motivů, které budově soudu propůjčují nezbytnou tradiční vážnost spolu s aplikovanou sochařskou výzdobou na fasádě. Budova významné instituce je náležitě odstoupena od − v té době nově vznikající městské třídy – dnešní Nádražní ulice. Vytváří tak adekvátní a důstojný předprostor. Jedná se o jednu z mnoha celoměstsky významných staveb, která byla dle návrhu architekta Mečíře v Jindřichově Hradci realizována.

15.) Živnostenské školy, Miřiovského 678/II, 1936, Antonín Mečíř (1888−1965)
Druhá škola od Mečíře
Pokud Mečířova budova okresního soudu ještě pracovala s dekorem a ornamentem ve vstupu, na elegantně strohých fasádách dnešního učiliště bychom je už rozhodně nenašli. Alespoň do té doby, než byla funkcionalismem inspirovaná architektura v nedávných letech necitlivě zateplena a oděna do těch nejkřiklavějších barevných tónů. Jemně členité prosklené plochy bohužel nahradila laciná a hrubě vyznívající plastová okna. Ze solidního domu tak dnes zůstala jen kvalitní urbanistická figura a hmota stavby, která definuje, tehdy jistě fascinující prosklenou vertikálou schodiště, nároží ulic Miřiovského a Pravdovy. Za pozornost stojí samotný předprostor školy. Monumentální vstupní schodiště je orámováno elegantním půlobloukem cihlové zdi, která spolu s kamennou lavicí obepíná dnes již důstojně vzrostlou lípu.

16.) Česká spořitelna, Nádražní ulice 187/I, 1992−94, Vladimír Štulc (1944), Jan Vrana (1944), (architektonický ateliér HÉTA plus, s. r. o., Praha) spolupracující umělci: Jiří Sopko (1942), Aleš Lamr (1943), Jasan Zoubek (*1956)
Nejprogresivnější a nejméně populární stavba
Česká spořitelna je bezesporu nejodvážnější, nejvýraznější, nejosobitější, ale zároveň nejméně oblíbená stavba 20. století ve městě, která se doslova vklínila do vnitrobloku po demolici tří menších obytných domů na samém okraji historického jádra. Původním záměrem architektů bylo obsadit celé nároží Nádražní a Klášterské ulice, z něhož díky majetkoprávním vztahům sešlo. Ukázková postmoderní stavba je hlavní pohledovou dominantou Nádražní ulice ve směru do centra a svou pruhovanou fasádou z leštěné žuly, která jí vysloužila přezdívku „zebra“, upoutá každého příchozího do města. Skleněnou pyramidou, jasným odkazem na vchod pařížského muzea Louvre, zastřešující hlavní bankovní halu, zastínila původní akcent uliční osy – věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Budova je ve všech směrech agresivní; výrazná fasáda, ostré hrany trčící do prostoru, prolamované stěny, střídání leštěných a hrubých ploch a v neposlední řadě monumentální měřítko z ní dělají novodobý chrám tehdy nově se formující kapitalistické společnosti. Centrální hala byla bohužel v nedávné době přestavěna. Původně však byla ústředním komunikačním prostorem celého domu jdoucím napříč všemi třemi patry s vrcholem ve zmíněné pyramidě, pod jejíž základnou se dodnes nachází umělecká výzdoba autorů Jiřího Sopka a Aleše Lamra s ikonografií čtvera ročních dob. Sochařská díla vypracoval Jasan Zoubek. Budova si roku 2009 v regionálním tisku vysloužila titul největší ostudy města. Vzhledem k jejím výtvarným kvalitám se však jedná o jednu z nejvýznamnějších staveb druhé poloviny 20. století ve městě a jako taková by si v budoucnu zasloužila citlivější přístup, než jakého se jí doposud dostalo.

17.) Spolkový dům, nerealizované návrhy: Josef Gočár (1880−1945), Antonín Hübschmann (1884−1914), Antonín Mečíř, František Kavalír (1878−1932), Václav Kavalír, (datace nedohledána)
Sen o kulturním domě
Diskuze o tom, zda má být ve městě nový spolkový dům, jenž by uspokojil nejen poptávku po kulturně společenských akcích, ale i požadavek místního Sokola po krytém sportovišti, se vedou již od roku 1882. Tehdy vzniknuvší družstvo se snažilo smířit spory mezi divadelníky a sokoly. Uvažovalo se o nové budově, jež by mohla stát v prostoru Husových sadů či na půdě dnešního objektu KD Střelnice. Spolek nakonec získal tehdy ne příliš lukrativní parcelu při dnešní Nádražní ulici. V roce 1912 došlo k vyzvané architektonické soutěži a město získalo celou řadu návrhů, které se zabývaly sloučením sportovní a kulturní funkce v jednu architekturu. Osloveni tehdy byli architekti Kavalírové z Prahy, arch. Antonín Hübschamnn a svůj návrh přidal i pozdější městský architekt Antonín Mečíř. Nejexkluzivnějším návrhem byl tehdy jistě projekt od slavného Josefa Gočára. Ten pod vlivem kubismu spojil všechny zmiňované funkce do jedné kompaktní budovy a Jindřichův Hradec se býval mohl zapsat na mapu světa kubistické architektury.

Zatímco stavby ke sportovním účelům ve městě nakonec vznikly, žádný z plánů nové budovy divadla nakonec realizován nebyl. Ke kulturním účelům byla nakonec stavitelem Josefem Filsakem v roce 1924 upravena budova Střelnice. Její dnešní řešení můžeme označit z hlediska funkčnosti za velmi kompromisní, a tak Jindřichův Hradec na svůj plnohodnotný kulturní dům čeká již 138 let.

18.) Okresní ústředí Komunistické strany Československa, dnes Fakulta managementu VŠE v Praze, Jarošovská ulice 1117/II, 1985 (projekt), 1988 (zahájení provozu), Stavoprojekt. Antonín Dvořák (1935), Naděžda Dvořáková (1939)
VŠE je „kokos“
Jindřichohradecké Okresní ústředí Komunistické strany Československa vzniklo na samém sklonku osmdesátých let minulého století na místě historického tzv. Pezellenova domu, jenž byl zdemolován roku 1981. Následně zde bylo umístěno autobusové nádraží, které sloužilo až do zahájení stavby v roce 1985. Projekt, jejž pod hlavičkou Stavoprojektu vypracovali manželé Dvořákovi, kteří se již před tím osvědčili při projektování okresních výborů nebo základních škol po celých jižních Čechách, byl dokončen roku 1988 a svému původnímu účelu proto rozsáhlá čtyřpodlažní budova se suterénem, množstvím spletitých chodeb a schodišťových šachet, sloužila pouhých osmnáct měsíců. Ačkoliv se jednalo o tehdy nejmodernější stavbu ve městě co do svého technologického vybavení, architektonicky šlo o „unavenou“ postmodernu, na jejíž fasádě převládal bílý břizolit a červená cihla na nárožích, případně luxfery a plech. Díky svým zcela absurdním a nadsazeným rozměrům stavba, která si u obyvatelstva vysloužila přezdívku „kokos“ (komunistický kostel), po roce 1989 jen obtížně hledala využití a dokonce o ní kolovaly různé fámy (mezi nejrozšířenější „fake news“, tj. falešné zprávy, v tomto směru patří údajný výskyt plaveckého bazénu, jenž toho času ve městě palčivě scházel). Projekt, jak nařizoval zákon, počítal s uměleckou výzdobou. V tomto případě se jednalo zejména o rozměrný exteriérový reliéf s nápisem KSČ, jenž byl po r. 1990 nahrazen znakem města Jindřichova Hradce (autoři neznámí). V interiéru se pak nacházelo hned několik monumentálních strukturálních tapiserií, které zhotovila místní gobelínová dílna podle návrhu Josefa Müllera. Po roce 1989 zde sídlila např. Základní umělecká škola, internát Střední zdravotnické školy, různé soukromé firmy nebo zde byly i učebny 3. základní školy. Roku 1994 se budova stala sídlem Fakulty managementu Jihočeské univerzity, která později přešla pod Vysokou školu ekonomickou Praha. V roce 2009 byla stavba rozšířena o budovu Knihovnického a informačního centra, kterou navrhl jindřichohradecký architekt Milan Špulák, stejně jako celkovou modernizaci původní budovy, střešní nadstavbu a vnější i vnitřní dvoranu. V současnosti se připravuje záměr další fáze dostavby areálu, a sice vysokoškolské koleje. Špulákovy zásahy se po formální stránce radikálně vymezily vůči původní budově, a to zejména díky užití skla jako hlavního prvku fasády, jež se obrací směrem k rušné křižovatce a propojuje exteriér s interiérem. Nadstavba a modernizace naopak ctily původní projekt, jejž pouze materiálově inovovaly.

19.) Gymnasta, ulice U stadionu, 1979, Zdeněk Němeček (1931−1989)
Kousek Libně
Zdeněk Němeček absolvoval v roce 1959 Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Jana Laudy a Vincence Makovského. Po svém profesoru Laudovi užíval ateliér na Libeňském ostrově, kde je dodnes k vidění řada jeho realizací, včetně identického Gymnasty. Věnoval se převážně sportovním tématům. V období normalizace patřil mezi protežované autory a jeho tvorba nešla přehlédnout. Setkat se s jeho díly můžeme v řadě českých měst, ale i ve světě (Mexico City, Mnichov, Milán, Moskva), kde realizoval svá díla pro výzdobu sportovních stadionů. Významnou realizaci, kterou dobře znají především hokejoví nadšenci, najdeme v Praze před zimním stadionem na Výstavišti v Bubenči. Její zmenšenina je každoročně předávána nejlepším hokejistům jako anketní trofej Zlatá hokejka. Na jeho díle lze dobře ilustrovat současný problém nakládání s uměleckými díly z období normalizace. Řada z nich je dnes odstraněná nebo zničená. Výjimkou potvrzující pravidlo je např. dílo Sputnik, jež sloužilo jako dětská prolézačka, a které před plánovanou destrukcí zachránil soukromý sběratel. Lze ho nyní zhlédnout v osadě Svazu československého díla Baba v pražských Dejvicích. Zdeněk Němeček si v roce 1989 vzal z vlastní vůle život.

20.) Památník letců, nábřeží Ladislava Stehny, 2000, Josef Andrle (*1953)
Ikarus a Spitfire
Vyučený soustružník dřeva v karlovarském Moseru v roce 1978 emigroval do Mnichova, kde vystudoval Akademii výtvarných umění u prof. Leo Kornbrusta. V roce 1992 se vrátil do České republiky a usadil se v Dolním Skrýchově, kde posléze vybudoval sochařský park prezentující autorovy kamenné realizace [20b]. Většina plastik se pohybuje v abstraktní rovině s občasnou hrou směřující ke geometrické figurativnosti. Tu rozvíjí zejména ve svých malbách, často znázorňujících ženský akt, evokující obálky časopisů Playboy. Památník letců [20a] proto z jeho díla vybočuje jak tematicky, tak i provedením. Důraz je kladen na mělký kresebný reliéf a oproti tomu na jasně definovaný sochařský tvar křídla, přičemž z jedné strany se jedná o část stíhacího letounu Spitfire a z druhé o perutě mytologického Ikara. Ač se jedná o dílo zdařilé, tak z pohledu autorových dopadů na tvorbu veřejného prostoru Jindřichova Hradce je to dílo spíše marginální, v porovnání s výsledky žulových sympozií, které zde v letech 1997−2000 organizoval [3]. Lze tak s nadsázkou tvrdit, že ze všech zmíněných autorů patří činnost Josefa Andrleho v Jindřichově Hradci k těm sochařsky nejvýraznějším.

21.) Budova Okresní správy silnic, Jarošovská 1126/II, 1978−82, Petr Keil (*1943), (Pragoprojekt)
Osvěžení šedé normalizace
V průmyslové zóně na kraji města vznikl dnes lehce přehlédnutelný dům, který převyšuje průměrnou produkci své doby. V éře typizovaných stavebních technologií vytvořil architekt Petr Keil díky své invenci překvapivě svěží konstruktivistickou architekturu. Kancelářský dům dynamicky graduje, když se svým půdorysem do L obrací k Jarošovské ulici graduálně ustupujícími skleněnými kaskádami v křiklavě žlutých rámech. Díky novodobé zdařilé rekonstrukci fasádního pláště si dům udržel svůj autentický výraz, který alespoň mírně rozjasnil šeď normalizačních let.

22.) Vila Ottero, Jarošovská 251/II, 1907, Antonín Mečíř
Příměstská romantika obklíčena obchvatem
Jedná se pravděpodobně o nejstarší realizaci Antonína Mečíře ve městě. Secesní vilka s romantickými motivy známými např. z Anglie vyniká svou výrazně strmou střechou pointovanou úzkou romantickou věžičkou. Při návštěvě je třeba vzít v úvahu, že byla původně navržena téměř do volné krajiny za městem, a tak dnes v sousedství městského okruhu dostává zmiňovaná romantika tzv. „na frak“. Tento dům názorně rámuje architektonický vývoj autora, ale i celé jeho generace. Srovnejte ranou Mečířovu realizaci s – o čtvrt století – mladší puristickou Kolínovou vilou v Husových sadech [10]. Zajímavou poznámkou je, že pozdějším majitelem tohoto domu se stal advokát Edvard Lederer, stavebník o poznání slavnější vily nesoucí jeho jméno [5].

23.) Rodinný dům, sídliště Pod Kasárny 1141/II, 70. – 90. léta 20. století, Miroslav Koblížek (1941−2011)
DIY postmoderna
Sídliště Pod Kasárny je kolonií řadových a samostatných rodinných domů ležících přímo u městského okruhu. V průběhu sedmdesátých až devadesátých let minulého století zde vyrostl rodinný dům, jenž je dokladem v normalizaci velice rozšířeného DIY („do it yourself“ = udělej si sám) přístupu. Projekt domu vypracoval jeho majitel Miroslav Koblížek, který byl profesí stavební inženýr zaměstnaný u Okresní správy silnic [21]. Koblížek převedl inspiraci americkou postmoderní architekturou, kterou znal z dobového tisku, do svého vlastního návrhu, jenž se vyznačuje principem zrcadlení fasád vedoucích do ulice a do zahrady. Dům stojí na půdorysu písmene Z. Směrem do ulice je nejvýraznějším momentem otevřená lodžie lichoběžníkového tvaru s průběžnými okny v ploše dvou pater. Lodžie je obložena dřevem natřeným na žluto, střešní podhled nese červenou barvu. V prvním patře je do ní vklíněn samostatný balkon, jenž působí jako vtipný prvek, který podporuje dynamiku stavby, zároveň mohl sloužit prakticky nebo jako uvítací platforma. Lodžii v zadním traktu zrcadlí zimní zahrada.

24.) Památník internacionalismu, Masarykovo náměstí (náměstí Osvobození), 1970−72, (odstraněn), František Mrázek (1912−2002)
Oslava okupace
František Mrázek je autorem řady prorežimních pomníků, ale také civilních a abstraktních témat. V roce 1939 byl přijat na UMPRUM k prof. Laudovi jako řada jiných sochařů, kteří se v Jindřichově Hradci realizovali. Kvůli válce na škole strávil pouhý rok. Jeho politická angažovanost se neprojevila jen v sochařství. Jako přesvědčený komunista se od roku 1950 podílel na chodu Svazu československých výtvarných umělců a také figuroval mezi členy ideologické komise Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. Jako politicky angažovaný autor snadno získával přístup k zakázkám ve veřejném prostoru. Památník internacionalismu v Jindřichově Hradci představoval oslavu vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa a tento výsostný veřejný prostor „zdobil“ až do roku 1990, kdy bylo dílo odstraněno [24a]. Památník naleznete v zadním dvoře minoritského kláštera, jenž je dnes prostorem Muzea Jindřichohradecka [24b]. Pokud máte zájem o zhlédnutí jiných, oproti hradeckému pomníku mnohem zdařilejších děl tohoto autora, stačí navštívit České Budějovice. Za zmínku stojí figurální socha Malše (1965) či Letící labutě (1963). Obě díla jsou umístěna na Lidické třídě.

25.) Reprezentativní zasedací sál staré radnice, náměstí Míru 88/I, 1904, Jan Kotěra (1871−1923)
Nevýznamná realizace významného architekta
Pro realizaci interiéru nově pojatého reprezentativního sálu staré radnice na hlavním náměstí se vedení města rozhodlo oslovit již tehdy známého architekta Jana Kotěru, jehož pozdější realizace jej vynesly na špičku české architektury. V rámci jeho díla je hradecká realizace marginálním počinem. Sál se nachází v druhém patře historické budovy s výhledem na náměstí. Jeho výzdoba je určována zejména intarzovaným obložením stěn a výrazně ornamentalizujícími kovanými lucernami. Kotěra si zde pohrál se symbolikou iniciály W, jež odkazuje na povýšení městského znaku a udělení mnohých práv městu Vladislavem Jagellonským v roce 1483. Rozšířený městský znak je též vymalován na jedné ze stěn. Štuková výzdoba odkazuje ke svatováclavské koruně. Sál slouží svému původnímu účelu a je přístupný veřejnosti.

26.) Obytný dům a likérka Moritze Schulze, Komenského 12/I, 1937 (projekt), Otto Zucker (1892−1944)
Nenápadná avantgarda
Elegantní polyfunkční dům užívající prvky funkcionalismu navrhl v současnosti méně známý architekt Otto Zucker, jenž ve dvacátých letech působil v Berlíně, kde se podílel například na monumentálním projektu sídla nakladatelství Ullstein Verlag. Do Prahy se opět vrátil v roce 1933. Kromě toho, že byl profesí architekt vystudovaný na Německé vysoké škole technické v Praze, byl též hudebníkem a významně přispěl k formování židovské samosprávy nejen ve svobodných poměrech, ale také v terezínském ghettu, kam byl deportován již roku 1941 a působil zde jako zástupce rady starších (Jakoba Edelsteina). Zahynul v Osvětimi.
Pro Moritze Schulze a jeho rodinu Zucker navrhl komplex budov, jenž je do ulice obrácený obytnou částí a kancelářskými prostory, do dvora provozním zázemím rodinné firmy. Hlavní fasádě vévodí převýšený a vyosený arkýř ve výšce tří pater s výraznými pásovými okny otevírajícími výhled i po svých stranách, který celku dodává výraznou dynamiku. Tento výrazný prvek akcentuje rozměrný hlavní vjezd do domu, jenž sloužil i jako komunikace pro nákladní vozidla obsluhující závod. Zucker zde použil tvarosloví, kdy stroze pojednané moderní prvky osvěžují jinak poměrně konzervativní celek. Korunou celé stavby je rozlehlá sluneční terasa z jedné strany krytá štítem sedlové střechy, jež nabízí jeden z nejpůsobivějších výhledů na zámecký komplex. Zadní fasáda je strohá, výrazná je pouze prosklená schodištní stěna. Dům je v současnosti užíván ke svému původnímu účelu, prostory původní likérky mají jiné komerční využití, v průběhu let byl několikrát upravován, zejména co se týče vnitřních dispozic. Později bylo také přistavěno schodiště, které se na uliční fasádě projevuje vertikálním průběžným oknem a které je součástí vedlejšího domu, ačkoliv působí jako součást Zuckerova plánu. V devadesátých letech byl dům navrácen příbuzným stavitele, jehož rodina byla vyvražděna v koncentračním táboře (u vchodu se proto nachází tzv. kameny zmizelých). V nedávné době byl citlivě renovován.

27.) Vila Aloise Landfrase, Karlov 151/IV, 1826, Josef Schaffer (1752−1838), Antonín Mečíř (rekonstrukce a dostavba, 1937)
Osvícensko-romantický klenot
Vilu Aloise Landfrase [27a], ačkoliv vznikla v první polovině 19. století, můžeme považovat za první doklad moderního životního stylu bohaté měšťanské společnosti v Jindřichově Hradci. Josef Schaffer, jindřichohradecký architekt, projektoval pro rodinu taktéž budovu tiskárny [27b] v samotném centru města a rodinnou hrobku [27c] u kostela Nejsvětější Trojice. Vila je postavena v pozdně klasicistním stylu a je obklopena romantickou zahradou, jež vznikala v letech 1826−39. V interiérech jsou dodnes dochovány biedermeierovské interiéry, zejména společenský salon. Samotná zahrada je výjimečná svým terasovitým členěním a antickým či gotickým pavilonem. Jednalo se tak o aplikaci moderních filozofických směrů té doby. Vila společně se zahradou byla významným centrem kultury a umění. V dnešní době zde žijí Landfrasovi potomci, dům ani zahrada nejsou přístupné veřejnosti a postupně chátrají.

28.) Keramická ZOO, Václavská (před dětským oddělením polikliniky), 1984, Jiří Volf (1944)
Zvířecí Minecraft
Jedná se o zapadlou realizaci, kolem které řada lidí projde bez povšimnutí, když si zkracují cestu vyšlapanou pěšinou ke vchodu do městské polikliniky. Ač bylo dílo v osmdesátých letech koncipováno jako dětský koutek, díky jeho špatnému stavu jej dnes stěží cílová skupina vyhledává. Autorem keramického sousoší je akademický sochař, absolvent pražské UMPRUM, Jiří Volf. Setkáte se zde s malou keramickou zoo, dnešním dětem evokující grafiku známé počítačové hry Minecraft. Konkrétně s nosorožcem, slonem a mrožem. Všichni společně jsou umístění na keramické dlažbě znázorňující krajinu se sluncem. Realizace by si zasloužila kompletní rekonstrukci. Dílo je výjimečné svou vstřícností k dětskému divákovi. Jako jinou, dětmi oblíbenou sochu ve městě, lze zmínit Zvěrokruhy Zdeny Skořepové (1945), realizované v rámci Mezinárodního sochařského žulového sympozia v roce 2000 [3b].

29.) Hold slunci, Václavská (před poliklinikou), 1984, Josef Kříž (1932–2006), Karel Vlček (datace nedohledána), (architekt)
Abstrakce od figuralisty
Jedná se o druhou realizovanou plastiku z osmdesátých let v okolí polikliniky. Autorem je akademický sochař Josef Kříž, absolvent pražské Akademie výtvarných umění. Školu absolvoval pod vedením profesora Jana Laudy (1898−1959), pedagoga, který má spojitost také se Zdeňkem Němečkem a sochou Gymnasta [19]. Dílo Josefa Kříže je typické převážně figurální a portrétní tvorbou. Vycházel především z realismu a jeho díla oscilují mezi jistou naivitou a přílišným sentimentem. Abstraktní realizace Hold slunci v jeho díle poměrně vyčnívá. Socha samotná evokuje díla oslavující štěpení atomu, jež bylo v období socialismu častým uměleckým tématem. Dokážeme si ji tak představit spíše před jadernou elektrárnou než nemocniční budovou. Z dnešní perspektivy, s nástupem fotovoltaiky, dostává tato realizace nový, aktuální význam, který autor patrně nezamýšlel. Dílo je poškozeno a stejně jako většině realizací z tohoto období by mu měla být věnována odborná péče.

30.) Vila Viktora Kohnera, Sibiřská 390/II, 1933−34, František Albert Libra
Hurá! Máme funkcionalismus
Jediná modernistická realizovaná stavba ve městě, která může být právem zařazena do první ligy tehdejší soudobé architektonické produkce. F. A. Libra byl významným českým představitelem funkcionalismu a tato vila má nezastupitelné místo jak v jeho portfoliu, tak i v samotném městě. Jedná se totiž o jediného zástupce čistě funkcionalistické architektury v Jindřichově Hradci. Výraz domu utváří abstraktní bílá kubická hmota proražená typickými pásovými okny. K avantgardním tendencím odkazují také výrazně červené okenní rámy kontrastující s bělostně omítanou fasádou. Dům pro bohatého podnikatele Viktora Kohnera byl navržen skutečně velkoryse. Zvýšené přízemí zaujímají zejména denní obývací prostory orientované do zahrady, do níž se vstupuje z terasy po elegantním obloukovém schodišti. Plochá střecha je využita pro funkcionalismus typicky a luxusně – slouží jako pobytová terasa původně s malým bazénem a sluneční lázní včetně zatravněné plochy.

31.) Obchodní dům MERKUR, sídl. Vajgar 595/III, 1976, Bohumil Štorch (datace nedohledána), Josef Kubovský (datace nedohledána)
Ztracené ambice socialismu
Obchodní dům Merkur ilustruje mnoho aspektů, které provázela centrálně plánovaná výstavba panelových sídlišť. Merkur byl zbudován jako „výkladní skříň“ a obchodní srdce nového sídliště s patřičnou pozorností. Přísně obdélná stavba byla dramaticky členěna plnými předsazenými pilíři a celoprosklenými stěnami mezi ně vloženými. Architektonicky byl využit i terénní zlom a ochoz hlavní prodejní plochy tak tvořil obchodní loubí o podlaží níž. Z krásy odvozené z tehdy moderního brutalismu toho ovšem dnes příliš nezůstalo, což platí pro většinu dnešních panelových sídlišť. Extrémně necitlivá přístavba k severnímu průčelí spolu s úpravami fasád, které zredukovaly původní prosklení a naopak prosklily kdysi plné plochy, podtrhly úpadek této architektury reálného socialismu. Nutno dodat, že porevoluční doba přinesla svými vstupy do centrálního prostoru vajgarského sídliště (dříve sídliště V. I. Lenina) ještě více komplikací a nefunkčnosti. Z někdejšího lesku obchodního domu Merkur tak dnes zůstalo jen původní velkorysé, jemnou mozaikou obložené, vnitřní schodiště. Nad ním se dodnes vznášejí poslední nástěnné plastiky z kdysi bohaté umělecké výzdoby celého domu.

32.) Název nedohledán, sídliště Vajgar (u Merkuru), nedatováno, autor neznámý
Dozvuky Černobylu – nukleární rodina
Socha vznikla pravděpodobně při výstavbě sídliště Vajgar. Téma rodiny bylo během normalizace ve veřejném prostoru poměrně frekventované, a to kvůli důrazu, jenž byl kladen vládní politikou na funkci rodiny a na její sociální podporu. Téma se tak objevovalo jak na východní, tak i na západní straně železné opony. Mimoděk téma navazovalo na tradiční zobrazení Madony s dítětem, jež později dostalo civilní nádech. Do obsahu se jen přidal otec. Ze západních autorů lze zmínit Henryho Moora, který téma intenzivně rozvíjel. Tato skulptura v sobě mísí prvky konkretismu i moorovské abstrakce. Možná i proto získává po událostech roku 1986 v tehdejším sovětském Černobylu tato nukleární rodina mírně děsivou interpretaci.

33.) Milenci, sídliště Vajgar 724/III, 1981, Bohumil Dobiáš ml. (1929−2001)
Moorovské polibky
Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968−89) s názvem Vetřelci a volavky by sochu Milenců zařadil následujícím způsobem: třída: unavená moderna, řád: figurální výzdoba, čeleď: abstrahovaná figurace, rod: moorovská figurace, druh: polibek. Tento tvarově tajuplný erotismus schovaný v záhonu míjejí všichni návštěvníci a návštěvnice urologie či gynekologie. Autor keramické skulptury, sochař a pedagog Bohumil Dobiáš ml., absolvoval jak SUPŠ v Bechyni, tak i pražskou UMPRUM v ateliéru keramiky a porcelánu pod vedením Otto Eckerta. Největším učitelem mu však byl jeho otec Bohumil Dobiáš st., jenž je jednou z významných figur české volné keramické tvorby a osobností, která na bechyňském učilišti ovlivnila mnohé generace umělců a umělkyň. Jeho syn šel výrazně v jeho šlépějích. Bechyňskou školu vedl Dobiáš ml. v letech 1968−86 jako její ředitel, poté odešel na UMPRUM. Jeho dílo se vyznačuje především absencí glazur a velkým důrazem na volnou abstrahující figurální a zvířecí plastiku.

34.) Sluneční hodiny, sídliště Vajgar (před budovou ZŠ), 1985, Miroslav Páral (*1955)
Zvony, co dozvonily
Autor patří k dalším absolventům SUPŠ v Bechyni. Jde o rané dílo Miroslava Párala, sochaře donedávna působícího v Českém Krumlově. Široký záběr jeho děl nelze snadno jednoznačně definovat. Zajímá se jak o figurální, tak abstraktní geometrická témata. S jeho díly se ve veřejném prostoru můžeme setkat například v již zmíněném Českém Krumlově nebo v Českých Budějovicích na Pražské třídě, kde jeho antropomorfní lvi/figury z roku 1994 podpírají budovu bývalé banky. Na aktuálním stavu Slunečních hodin se podepsal vandalismus a děti ze sousední základní školy. Pro zvonky našli nové uplatnění ptáci. Řada z nich nese stopy po zbudovaných hnízdech.

35.) Sídliště zaměstnanců Jiholenu a továrna Jiholen, Otín čp. 5, 203−207, 208−210, 9, 211, 212, 10, 213−217, 1950, Karel Filsak C, Josef Havlíček (1899−1961)
Sídliště bez panelů
Jedinou realizací slavného jindřichohradeckého architekta Karla Filsaka jsou řádkové bytové domy, na nichž spolupracoval také architekt Josef Havlíček. Jedná se o zděné – nikoliv panelové – dvoupodlažní činžovní domy pro dělníky přilehlé textilky (dnes známé jako Jitka). Jednoduché stavby se sedlovými střechami jsou charakteristické střídáním hladkých omítaných ploch a fasád z režných cihel, ať už se jedná o štítová průčelí, zděná zábradlí balkonů nebo předsazené garáže, které celý bytový soubor doplňují. Dnes jsou průčelí většiny bytových domů bohužel necitlivě zateplena a původní jemnost fasád je tak zachována jen na několika málo posledních, dosud nerekonstruovaných domech.

36.) Hrobka rodiny Novákových a Bistřických, Nový městský hřbitov, 1911−12, Josef Gočár (1880−1945)
Aspoň kousek Gočára
Tuto hrobku zde zmiňujeme především kvůli jejímu autorovi, kterým byl jeden z velikánů české kubistické a funkcionalistické architektury. Jedná se o poměrně neznámé dílo, které bylo objednáno Karolinou Bistřickou pro své zesnulé rodiče v roce 1909. Její otec zastával funkci náměstka státního zástupce v Brně a po jeho smrti se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce. Rodinný hrob byl přenesen včetně pomníku ze zrušeného hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice na nový městský hřbitov. Po nerealizovaných plánech na Spolkový dům [17], kterých se Gočár účastnil, tak v Hradci zůstala alespoň jedna jeho malá realizace. S Gočárovým dílem se můžeme setkat především v Praze (dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici) nebo v Hradci Králové, kde navrhl řadu úředních budov a urbanistický plán centra města.

37.) Pomník padlým u Cebrówa, Nový městský hřbitov, 1917, Rudolf Kabeš (1885−1974)
Kóta 363
Deštenský rodák a autor válečných pomníků Rudolf Kabeš je s Jindřichovým Hradcem spjatý především kvůli 75. pěšímu pluku rakousko-uherské armády. Kabeš od roku 1915 pracoval na restaurování kostela sv. Jana Křtitele, kde čekal na povolání na frontu. V kostele měl zařízený také svůj ateliér, kde roku 1917 vytvořil pomník padlým u Cebrówa (Tsebriv, Ukrajina). Na něj byl umístěn palbou poškozený kříž přímo z bitevního pole. Pomník měl putovní osud. První umístění náleželo přímo kostelu sv. Jana Křtitele [37a]. V 80. letech bylo dílo přesunuto na hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice [37b], v roce 1995 pak na městský hřbitov na Vídeňské ulici [37c]. Zmínit musíme také autorova zničená díla. Nedochoval se monumentální Pomník padlým vojínům-důstojníkům z první světové války (1923, Husovy sady [37d]) ani Pomník padlým vojínům-legionářům [37e] (1923, Svatojakubské sady, tehdy zvaných Čsl. legií).

38.) Obřadní síň židovského hřbitova, Pod Vrchy 149/III, 1937, Václav Rohlík (1875−1939)
Jindřichohradecký funkcionalismus
Skromná obřadní síň židovského hřbitova, jednoho z nejstarších v Čechách, vznikla z popudu Židovského pohřebního bratrstva „Chevra kadiša“. Jedná se o jednoduchou stavbu prostou dekoru, s falešnými štíty a zapuštěnou zčásti do svahu. Jedinou ozdobou je Davidova hvězda umístěna nad pásovým oknem vedoucím směrem k hlavnímu vchodu na hřbitov. Stylově se jedná o čistě funkcionalistické formy, které překvapivě navrhl místní projektant a zednický mistr Václav Rohlík. Stavba vznikla z potřeby místní židovské komunity, která potřebovala prostor, jenž by odpovídal požadavkům pohřebního obřadu. Kromě hlavního prostoru, v němž se konalo poslední rozloučení, zde byla i místnost pro rituální omývání mrtvého nebo márnice.

Obrazovou dokumentaci a digitální verzi mapy
naleznete na webu www.jetoitvojemesto.cz.
Sazba: © Filip Hauser • filiphauser.tumblr.com
Texty: © Filip Hauser, Matěj Šebek, Martin Vaněk
Jazyková korektura: Markéta Pišková
Vydavatel: © Je to i tvoje město, 2020. První vydání
Vytištěno v nákladu 1500 kusů.
Poděkování: FaVU VUT Brno, Muzeum Jindřichohradecka

Publikace je výstupem projektu specifického vysokoškolského výzkumu
Umělecké intervence ve veřejném prostoru města a krajiny,
reg. č. FAVU-J-19-6025.